Z páru na sólo na single dráhu aneb cesta do Asie: Víza do Vietnamu

Jak se ze mě stala single cestovatelka

Po několikaměsíčním pobytu ve Španělsku, za který jsme stihli s expřítelem žít a pracovat na dálku z Málagy, Valencie a Tenerife, jsme si střihli cestu do ČR okořeněnou ještě 14denní návštěvou Barcelony a svátečními vibracemi Vídně. Pod stromeček jsem z čista jasna dostala kopačky a na chvíli jsem svoji budoucnost neviděla vůbec. Po roce ve vztahu ve verzi 24/7, kdy byl přítel mojí rodinou, partnerem i nejlepším kamarádem, jsem už ani nevěděla, jak fungovat sama za sebe.

Připadala jsem si absolutně ztracená a bezradná. Plán se mi rozplynul, Asie už nevypadala o samotě tak lákavě, a tak nějak jsem ztratila půdu pod nohama… Na svátky jsem neměla náladu, stav vzduchoprázdna jsem zapíjela červeným vínem, které stálo vedle mého počítače jako věrný společník, zatímco jsem se snažila odbavit kupy nahromaděných textů pro klienty, které jsem měla do konce prosince odevzdat.

Všechno zlé…

Když jsem se vzpamatovala z prvního šoku, najednou mi začalo docházet spoustu věcí, které jsem před tím v sobě hluboko pohřbila, protože někdy je prostě jednodušší zavřít oči. Třeba to, že jsem v tom vztahu nikdy necítila dlouhodobý smysl, že jsme měli naprosto jinou povahu a cítila jsem se už od začátku sevřená a nesvobodná. Vzpomněla jsem si při tom na klišoidní frázi, že na „konci cesty Tě čeká poznání“. Hořkosladkou chuť konce jsem sice už měla na jazyku, ale ta opravdová cesta mě teprve čekala…

Smutek nahradila vděčnost, že jsem dostala šanci žít znovu podle svých vlastních pravidel. Začala jsem si uvědomovat, kolik jsme si toho dali, jak mě to obohatilo a že je na čase posunout se dál a nevzdávat svoje sny, které se od těch společných lišily. Respektive žádné společné nezůstaly. Přijala jsem svobodu jako největší dar, který jsem mohla dostat a kopačky jsem obula jako novou „super-výbavu“ na svojí zatím největší životní cestu do Asie jako single cestovatelka.

Máš strach? Strašnej

Nebudu lhát, strašně jsem se bála. Strach z neznámého a ze samoty na jiném kontinentě byl paralyzující… Znepokojivé poznámky mých přátel mě moc neuklidňovaly. Naštěstí se stala další náhoda, jak už to v životě bývá a ozvala se mi moje dobrá kamarádka Eva, nezávislá a skvělá novinářka a spisovatelka, že by chtěla jet v zimě do Vietnamu.

Mně bylo v podstatě jedno kam pojedu. Věděla jsem jen, že chci později sama do nomádské Mekky, kterou je Chiang Mai v Thajsku a na Bali. Vietnam mě moc nelákal, protože mi přišel jako příliš rozvojová země na to, aby se mi tam dlouhodobě líbilo… Na druhou stranu jsem věděla, že to bude nejnáročnější část cesty, která mě pořádně otrká a byla jsem vděčná za skvělou společnost, která se mi naskytla, takže jsem se do toho vrhla.

Plánování cesty do Vietnamu

S Evou jsme obě organizátorky, ale ani jedné z nás se nechtělo cestu extrémně hrotit. Neměly jsme tušení, kam se ve Vietnamu vrtnout. Nakonec jsme podle dostupnosti letenek a doporučení od známých vybraly Danang, což se později ukázalo jako skvělá volba, zvlášť kvůli tomu, že do Hoi Anu, romantického městečka plného cestovatelů, to je jen půl hodinky autem. Bookly jsme letenky s Quatar Airways a první ubytko ve dvoupokojovém bytě na týden přes Airbnb.

Eva měla čas 3 týdny, já jsem chtěla využít měsíčního víza, takže jsme se domluvily, že spolu budeme celou její dovolenou, a pak budu pokračovat sama. Z toho momentu, kdy zůstanu sama jsem měla od první chvíle paniku.

Pamatuju si večer před odjezdem, kdy jsem objímala mamku na rozloučenou, začala jsem brečet a upřímně proklínat sebe samu, co mě to jako napadlo „Co tam budu sama dělat? Co když se mi něco stane?