Z páru na sólo na single dráhu aneb cesta do Asie: Víza do Vietnamu

Když jsem se před Vánoci vrátila do České republiky, abychom s přítelem oslavili svátky s rodinou, měla jsem jako obvykle plán: Užít si kamarády, setkat se s klienty, nabažit se příbuzných a vychutnat si pěkně pohromadě Vánoce v té nejkýčovitější variantě plné lásky, pohody a vůně vanilkových rohlíčků. Pak se pomalu sebrat a konečně odjet do vytoužené Asie, která byla na programu už půl roku a já jsem se pilně celou dobu snažila přizpůsobit tomu všechny svoje pracovní aktivity. V momentě, kdy jsem to ale čekala nejmíň, se karty zamíchaly jinak.

Jak se ze mě stala single cestovatelka

Po několikaměsíčním pobytu ve Španělsku, za který jsme stihli s expřítelem žít a pracovat na dálku z Málagy, Valencie a Tenerife, jsme si střihli cestu do ČR okořeněnou ještě 14denní návštěvou Barcelony a svátečními vibracemi Vídně. Pod stromeček jsem z čista jasna dostala kopačky a na chvíli jsem svoji budoucnost neviděla vůbec. Po roce ve vztahu ve verzi 24/7, kdy byl přítel mojí rodinou, partnerem i nejlepším kamarádem, jsem už ani nevěděla, jak fungovat sama za sebe. Připadala jsem si absolutně ztracená a bezradná. Plán se mi rozplynul, Asie už nevypadala o samotě tak lákavě, a tak nějak jsem ztratila půdu pod nohama… Na svátky jsem neměla náladu, stav vzduchoprázdna jsem zapíjela červeným vínem, které stálo vedle mého počítače jako věrný společník, zatímco jsem se snažila odbavit kupy nahromaděných textů pro klienty, které jsem měla do konce prosince odevzdat.

Všechno zlé…

Když jsem se vzpamatovala z prvního šoku, najednou mi začalo docházet spoustu věcí, které jsem před tím v sobě hluboko pohřbila, protože někdy je prostě jednodušší zavřít oči. Třeba to, že jsem v tom vztahu nikdy necítila dlouhodobý smysl, že jsme měli naprosto jinou povahu a cítila jsem se už od začátku sevřená a nesvobodná. Vzpomněla jsem si při tom na klišoidní frázi, že na „konci cesty Tě čeká poznání“. Hořkosladkou chuť konce jsem sice už měla na jazyku, ale ta opravdová cesta mě teprve čekala…Smutek nahradila vděčnost, že jsem dostala šanci žít znovu podle svých vlastních pravidel. Začala jsem si uvědomovat, kolik jsme si toho dali, jak mě to obohatilo a že je na čase posunout se dál a nevzdávat svoje sny, které se od těch společných lišily. Respektive žádné společné nezůstaly. Přijala jsem svobodu jako největší dar, který jsem mohla dostat a kopačky jsem obula jako novou „super-výbavu“ na svojí zatím největší životní cestu do Asie jako single cestovatelka.

Máš strach? Strašnej

Nebudu lhát, strašně jsem se bála. Strach z neznámého a ze samoty na jiném kontinentě byl paralyzující… Znepokojivé poznámky mých přátel mě moc neuklidňovaly. Naštěstí se stala další náhoda, jak už to v životě bývá a ozvala se mi moje dobrá kamarádka Eva, nezávislá a skvělá novinářka a spisovatelka, že by chtěla jet v zimě do Vietnamu. Mně bylo v podstatě jedno kam pojedu. Věděla jsem jen, že chci později sama do nomádské Mekky, kterou je Chiang Mai v Thajsku a na Bali. Vietnam mě moc nelákal, protože mi přišel jako příliš rozvojová země na to, aby se mi tam dlouhodobě líbilo…Na druhou stranu jsem věděla, že to bude nejnáročnější část cesty, která mě pořádně otrká a byla jsem vděčná za skvělou společnost, která se mi naskytla, takže jsem se do toho vrhla.

Plánování cesty do Vietnamu

S Evou jsme obě organizátorky, ale ani jedné z nás se nechtělo cestu extrémně hrotit. Neměly jsme tušení, kam se ve Vietnamu vrtnout. Nakonec jsme podle dostupnosti letenek a doporučení od známých vybraly Danang, což se později ukázalo jako skvělá volba, zvlášť kvůli tomu, že do Hoi Anu, romantického městečka plného cestovatelů, to je jen půl hodinky autem. Bookly jsme letenky s Quatar Airways a první ubytko ve dvoupokojovém bytě na týden přes Airbnb. Eva měla čas 3 týdny, já jsem chtěla využít měsíčního víza, takže jsme se domluvily, že spolu budeme celou její dovolenou, a pak budu pokračovat sama. Z toho momentu, kdy zůstanu sama jsem měla od první chvíle paniku.

Pamatuju si večer před odjezdem, kdy jsem objímala mamku na rozloučenou, začala jsem brečet a upřímně proklínat sebe samu, co mě to jako napadlo „Co tam budu sama dělat? Co když se mi něco stane?

Odlet z Prahy

Druhý den jsem vyrážela na letiště brzo ráno. Přijel pro mě kamarád, který se dobrovolně nabídl, že vstane nekřesťansky brzo a odveze mě.

Pamatuju si, že jsem toho únorového rána vyrážela v podzimním oblečení, polobotky mi klouzaly po ledu a zimou mi šla pára od pusy. Eva přijela na letiště se svou typickou suverénní elegancí po probděné noci v baru, ale v dobré náladě, i když budoucnost jejího víza do Vietnamu byla nejistá.

Víza do Vietnamu

O měsíční turistická víza do Vietnamu se totiž žádá prostřednictvím webového formuláře (https://vietnamvisa.govt.vn/apply-online/) alespoň 2-3 dny předem za poplatek kolem 500 Kč nebo na ambasádě. Na místě je pak možné svépomocí, nebo prostřednictvím agenta turistické vízum za poplatek ještě o měsíc prodloužit. U mě proběhlo všechno v pohodě a vízum mi do 3 dnů přišlo do e-mailu, ale Eva udělala ve formuláři chybu, takže jí žádost vrátili.

Zvací dopis pro získání víza do Vietnamu

Do posledního dne před odletem jsem si tak nebyla jistá, jestli nakonec nepoletím sama. Poslední den se Eva hecla a šla si vízum vyřídit na ambasádu. Obě nás pak překvapilo, že je ambasáda zavřená. Samozřejmě nás ani nenapadlo zjišťovat, jestli se ve Vietnamu zrovna něco neslaví… A ejhle, Nový rok! Eva tak musela zaplatit asi 200 dolarů za agenturní služby zprostředkující víza do Vietnamu express. Fungovalo to tak, že jí poslali e-mailem „zvací dopis“ a víza dostala až po příletu na letiště v Danangu, kde na ní čekal agenturní zaměstnanec, který vše na místě vyřídil a Evě do pasu přistálo vízové razítko. Z únorové zmrzlé Prahy jsme se zhruba za 16 hodin letu s přestupem v Doze najednou ocitli ve třiceti stupňovém asijském podnebí, kde paradoxně právě začínaly oslavy Nového roku i když pro nás už byl měsíc rok 2019. Shodily jsme bundy a naše společné dobrodružství Ve Vietnamu mohlo začít.