Příjezd na Kanáry: Útrapy digitálních nomádů

Pozor na doporučení

Olivia byla jedním z nejbližších lidí, se kterým jsem se v Lisabonu vídala. Společně s jejím přítelem Alexem nomádili už asi 7 let a byli pro nás velkou inspirací. Tahle rumunská ukecaná holka plná chuti do života a energie se mi vryla do paměti jako výkonný konektor a entuziasta. Plánovali jsme, že se s ní a s Alexem sejdeme v červnu na Azorech. Hned zkraje jsem jí tedy musela sdělit nepříjemnou novinu, že u nás došlo ke změně plánu a hledáme jinou destinaci. Nijak jí to nedojalo. S Alexem se totiž mezitím stihli rozejít. Jaj! Její organizační schopnosti ale nijak neutrpěly. Samozřejmě pro nás měla hned radu, komu napsat, jakou cenu žádat atd. A tak jsem vyjednala naše první ubytování v colivingu v Las Palmas. Olivia psala, že je to „place to be“. No tak uvidíme…

Z colivingu do colivingu

Neoficálně jsme v colivingu bydleli už v Oeiras, ale tohle měl být opravdový marketingově promovaný coliving spojený se službami coworkingu – prostě pravá nomádská komunita! Nomádských uskupení po světě je už jak hub po dešti a většinou si člověk za takový komfort pěkně připlatí. Cena byla sice i po usmlouvání 20% dolů a bůhvíčeho ještě stále přemrštěná, ale soukromý pokoj s koupelnou, non-stop přístup do coworkingu a vstup na 3 eventy týdně vypadaly slibně. Těšila jsem se teda, že si zhruba za 22 000 Kč za pokoj užijeme přiměřenou službu. Realita byla ale bohužel úplně jiná…

Ahoj Restation!

Všechno se tvářilo na sto procent promakaně, až dokud jsme se nenastěhovali. Výborný marketing, krásné fotky ubytování zaslané předem, usměvavý tón zpráv na FB a výborná komunikace před příjezdem ve mně probudili vyšší očekávání, než bylo zdrávo. Nějak jsem se zapomněla řídit svým heslem „Kdo nic nečeká, nic ho nezklame“, a po příjezdu jsem mohla hmatatelně cítit, jak se moje iluze rozplývají. Každá hodina mi přilila pár kapek do poháru trpělivosti a čekala jsem každou chvíli, že přeteče.

Marketing vs. realita

Podle Google maps jsme se jako vždycky dopravili bezpečně do cíle. První věc, která mě zarazí je, že se na ulici, kam nás navigace dovede, povalují asi jediní bezdomovci široko daleko. OK, stane se… Dům, kam jsme se nastěhovali, je starý jako historie sama. Nevadí… Mám alespoň pocit domova, trochu jako stará Praha… Potkáváme se s mladou holčinou, která to tu celé vede. Sympatická blondýnka… Ukazuje nám byt, který se spíš podobá hostelu. Je v něm asi 5 pokojů, z nichž jeden hned vedle kuchyně, je ten náš. Snažím se skrýt zklamání… „Kde je ta koupelna“, ptám se?

Jedno velké ALE!

Holčina ukazuje na zasouvací dveře přístěnku v rohu pokoje. Pecka! Koupelna přistavěná do pokoje v momentě potřeby není samostatnou místností, ale takovou z nouze cností, která nenabízí žádné soukromí a dokonce ani teplou vodu, jak se dozvídáme později. K tomu je tam slyšet každé slovo z kuchyně a tím pádem se ji lehce ostýcháme používat. Jediné okno, které z pokoje vede, je do světlíku. Dveře jsou skleněné, a tak první noc spíme s ručníky na dveřích i na okně do světlíku, kde někdo zapomněl zhasnout. Navíc je tam všechno slyšet. Slyšíme kroky sousedů nad námi, všech lidí, co chodí po bytě a kdykoliv někdo otvírá dveře od kuchyně, jakoby je otevíral k nám do pokoje. Vůbec nevím, kdo všechno v tom bytě bydlí. Rychle se to tu střídá. Neustále narážím na nové lidi… Soukromí nula! (Prý nevěděli, jestli jsme pár nebo kamarádi!!?) Strašný, tohle nedám, není mi 18 proboha! Na víkend možná… Ale my tu máme žít! První noc usínám rozzuřená na celý svět a marně se snažím vzpomenout si, proč že jsem to vlastně dala výpověď a opustila svůj pohodlný byt na Letné, kde jsem měla všechno tak, jak mi to vyhovovalo…

Coworking á la garáž

Po akci „tohle je váš pokoj“ následovala akce „za hodinu je akce v coworkingu – jestli chcete, můžeme jít společně“. S radostí jsme rozptýlení odsouhlasili. Po měsíci izolace na Madeiře jsme se na lidi těšili. Představovali jsme si, jak drapneme pivo, svalíme se někam do rohu na gauč a budeme poslouchat ostatní. Jenže chyba lávky! Coworking byl samozřejmě taky úplně jiný, než všechny, které jsme zatím navštívili. Přišli jsme z hlučné ulice do jedné malinké místnosti, kde už sedělo asi 5 členů kolem jednoho ze dvou stolů – připraveni začít jednu z akcí „nomádský mastermind„. Tak tady žádné schovávání do kouta s chladivým nápojem nehrozí… „Šup ke stolu, představte se a jdeme na to!“

Nomádský mastermind

Touhle dobou už jsem zpocená až na palcích u nohou a další krůpěje potu po mně začínají stékat, když na mě přijde řada, abych v angličtině odprezentovala, čím se živím, jaké jsou moje nynější projekty, v čem bych se chtěla rozvíjet a jak mi může přítomný tribunál pomoct. Po měsíci izolace přichází velmi intenzivní socializace. Všichni jsou samozřejmě hrozně fajn, takže to nějak přežiju, ale čím dál víc ve mně narůstá pocit absolutní paniky ze zklamaných očekávání, stres a moje schopnost tvářit se, že je všechno v pohodě, pomalu přestává fungovat…