Příjezd na Kanáry: Útrapy digitálních nomádů

Na životě nás označkovaných digitálích nomádů je nejlepší a zároveň nejděsivější, že nikdy na sto procent nevíme, kde budeme za měsíc a co tam přesně budeme dělat. A tak jsme se ze zelené šťavnaté Madeiry ocitli na vyprahlých Kanárských ostrovech. Ideální místo na dovolenou? Jak kde, jak kdy… 

Kam z Madeiry?

Náš původní plán na květen a následující 2 měsíce byl měsíční pobyt na Madeiře, pak Azorské ostrovy a na poslední měsíc Porto. Ovšem člověk míní, život mění. Asi tak v polovině pobytu na Madeiře, jsme si řekli, že už je na čase koukat se po ubytování a letenkách na Azory. Málem jsme ale odpadli, když na nás začaly na Airbnb vyskakovat částky jako 40.000 Kč za měsíční nájem za byt. A to se prosím jednalo i o pronájem samostatných pokojů. Holt jsme to asi špatně načasovali… Letenky byly relativně levné, to jsme si zjišťovali už dřív, ale přes ubytování nejel vlak. Co teď?

Vítěz mezi ostrovy: Gran Canaria

Z malého ostrůvku Madeira jsme zas tak široký výběr destinací,  pro zachování poměru cena – kvalita, neměli. Vzpomněla jsem si, že v Lisabonu několik digitálních nomádů pělo ódy na komunitu v Las Palmas na Gran Canaria. Zkontrolovala jsem tedy letenky a cena byla v pohodě. Tak a teď to ubytování! Přes Airbnb jsme tak narychlo už taky žádnou hezkou nabídku neobjevili, a tak nezbylo, než zase nažhavit dráty těch internetů, kde že se to teda máme ubytovat.

Pozor na doporučení

Olivia byla jedním z nejbližších lidí, se kterým jsem se v Lisabonu vídala. Společně s jejím přítelem Alexem nomádili už asi 7 let a byli pro nás velkou inspirací. Tahle rumunská ukecaná holka plná chuti do života a energie se mi vryla do paměti jako výkonný konektor a entuziasta. Plánovali jsme, že se s ní a s Alexem sejdeme v červnu na Azorech. Hned zkraje jsem jí tedy musela sdělit nepříjemnou novinu, že u nás došlo ke změně plánu a hledáme jinou destinaci. Nijak jí to nedojalo. S Alexem se totiž mezitím stihli rozejít. Jaj! Její organizační schopnosti ale nijak neutrpěly. Samozřejmě pro nás měla hned radu, komu napsat, jakou cenu žádat atd. A tak jsem vyjednala naše první ubytování v colivingu v Las Palmas. Olivia psala, že je to „place to be“. No tak uvidíme…

Z colivingu do colivingu

Neoficálně jsme v colivingu bydleli už v Oeiras, ale tohle měl být opravdový marketingově promovaný coliving spojený se službami coworkingu – prostě pravá nomádská komunita! Nomádských uskupení po světě je už jak hub po dešti a většinou si člověk za takový komfort pěkně připlatí. Cena byla sice i po usmlouvání 20% dolů a bůhvíčeho ještě stále přemrštěná, ale soukromý pokoj s koupelnou, non-stop přístup do coworkingu a vstup na 3 eventy týdně vypadaly slibně. Těšila jsem se teda, že si zhruba za 22 000 Kč za pokoj užijeme přiměřenou službu. Realita byla ale bohužel úplně jiná…

Ahoj Restation!

Všechno se tvářilo na sto procent promakaně, až dokud jsme se nenastěhovali. Výborný marketing, krásné fotky ubytování zaslané předem, usměvavý tón zpráv na FB a výborná komunikace před příjezdem ve mně probudili vyšší očekávání, než bylo zdrávo. Nějak jsem se zapomněla řídit svým heslem „Kdo nic nečeká, nic ho nezklame“, a po příjezdu jsem mohla hmatatelně cítit, jak se moje iluze rozplývají. Každá hodina mi přilila pár kapek do poháru trpělivosti a čekala jsem každou chvíli, že přeteče.

Marketing vs. realita

Podle Google maps jsme se jako vždycky dopravili bezpečně do cíle. První věc, která mě zarazí je, že se na ulici, kam nás navigace dovede, povalují asi jediní bezdomovci široko daleko. OK, stane se… Dům, kam jsme se nastěhovali, je starý jako historie sama. Nevadí… Mám alespoň pocit domova, trochu jako stará Praha… Potkáváme se s mladou holčinou, která to tu celé vede. Sympatická blondýnka… Ukazuje nám byt, který se spíš podobá hostelu. Je v něm asi 5 pokojů, z nichž jeden hned vedle kuchyně, je ten náš. Snažím se skrýt zklamání… „Kde je ta koupelna“, ptám se?

Jedno velké ALE!

Holčina ukazuje na zasouvací dveře přístěnku v rohu pokoje. Pecka! Koupelna přistavěná do pokoje v momentě potřeby není samostatnou místností, ale takovou z nouze cností, která nenabízí žádné soukromí a dokonce ani teplou vodu, jak se dozvídáme později. K tomu je tam slyšet každé slovo z kuchyně a tím pádem se ji lehce ostýcháme používat. Jediné okno, které z pokoje vede, je do světlíku. Dveře jsou skleněné, a tak první noc spíme s ručníky na dveřích i na okně do světlíku, kde někdo zapomněl zhasnout. Navíc je tam všechno slyšet. Slyšíme kroky sousedů nad námi, všech lidí, co chodí po bytě a kdykoliv někdo otvírá dveře od kuchyně, jakoby je otevíral k nám do pokoje. Vůbec nevím, kdo všechno v tom bytě bydlí. Rychle se to tu střídá. Neustále narážím na nové lidi… Soukromí nula! (Prý nevěděli, jestli jsme pár nebo kamarádi!!?) Strašný, tohle nedám, není mi 18 proboha! Na víkend možná… Ale my tu máme žít! První noc usínám rozzuřená na celý svět a marně se snažím vzpomenout si, proč že jsem to vlastně dala výpověď a opustila svůj pohodlný byt na Letné, kde jsem měla všechno tak, jak mi to vyhovovalo…

Coworking á la garáž

Po akci „tohle je váš pokoj“ následovala akce „za hodinu je akce v coworkingu – jestli chcete, můžeme jít společně“. S radostí jsme rozptýlení odsouhlasili. Po měsíci izolace na Madeiře jsme se na lidi těšili. Představovali jsme si, jak drapneme pivo, svalíme se někam do rohu na gauč a budeme poslouchat ostatní. Jenže chyba lávky! Coworking byl samozřejmě taky úplně jiný, než všechny, které jsme zatím navštívili. Přišli jsme z hlučné ulice do jedné malinké místnosti, kde už sedělo asi 5 členů kolem jednoho ze dvou stolů – připraveni začít jednu z akcí „nomádský mastermind„. Tak tady žádné schovávání do kouta s chladivým nápojem nehrozí… „Šup ke stolu, představte se a jdeme na to!“

Nomádský mastermind

Touhle dobou už jsem zpocená až na palcích u nohou a další krůpěje potu po mně začínají stékat, když na mě přijde řada, abych v angličtině odprezentovala, čím se živím, jaké jsou moje nynější projekty, v čem bych se chtěla rozvíjet a jak mi může přítomný tribunál pomoct. Po měsíci izolace přichází velmi intenzivní socializace. Všichni jsou samozřejmě hrozně fajn, takže to nějak přežiju, ale čím dál víc ve mně narůstá pocit absolutní paniky ze zklamaných očekávání, stres a moje schopnost tvářit se, že je všechno v pohodě, pomalu přestává fungovat…

Nespokojená Češka v bazénu pozitivní energie

Už po první noci mám chuť se zhroutit. Všechno funguje tak provizorně, že se nemůžu přestat divit, proč se všichni kolem mě usmívají. To jim to jako přijde úplně v pohodě? Hned druhý den po příjezdu musím intenzivně pracovat, protože mi hoří termín na odevzdání jednoho překladu – asi 32 stránek. V bytě nám nefunguje internet. Chytáme ho jen v „obýváku“, kde z ulice slyšíme chrchlat a pokřikovat bezdomovce, kteří jsou přímo pod našimi okny. Větrat nemůžeme. Přesouváme se do vydýchaného coworkingu, kde sice nikdo nechrchlá, za to je tam rámus ze školního hřiště nacházejícího se přes ulici. Nemůžu se soustředit. Písmenka překladu mi skáčou před očima. Jdu se zabít, nebo nevim…

Hledání řešení

K tomu mi začíná růst knedlík v krku. Nevím, jestli je to tím, že zadržuju pláč nebo se mi prostě jen špatně dýchá… Je kolem 20 °C, tak tomu moc nerozumím… S několika lidma se v coworkingu bavím o bydlení v Las Palmas, kolik platí atd. Říkám jim, že naše ubytování je fakt šílený. Od jednoho Izraelce zjišťuju, že za celý moderní byt v hezký lokalitě platí o 100 euro míň, než my za pokoj. Za chvíli odjíždí, zeptá se majitele, jestli bude volný…

Jak alkohol řeší problémy (aspoň na chvilku)

Čeká nás druhá noc. Jdeme vypít víno, které jsme si přivezli z Madeiry. V baráku je terasa, super, aspoň něco. Na terase potkáváme španělský pár. Prý bydlí v našem bytě a jsou tu jen na víkend přes Airbnb. Tak přece je to hostel! Španělé mi zvedají náladu. Jsou fajn a přinesli pivo. Zbytek večera trávíme s Britkou, která je naštvanější, než my. Má pokoj na terase a musí se sprchovat venku. Byt sehnala přes Airbnb – nevrátí jí peníze.

Tik, tak… Úzkost opět klepe na dveře

Později nemůžeme usnout kvůli španělské televizi, ze které díky světlíku slyšíme každé slovo. Škoda, že nemluvím španělsky. Aspoň bych z toho něco měla. Světlo ve světlíku zhaslo. Alespoň něco. Internet nefunguje vůbec. Píšu holčině, co to tu má na starost, že si s ní potřebujeme promluvit. Ideálně hned ráno.

Usínám ve stresu. Nechci dělat problémy a hádat se s hlavou komunity hned 2 dny od příjezdu. Uvidíme, jak to dopadne. Naštěstí jsme zatím platili jen zálohu. Nechci tohle řešit, musím pracovat! Pořád mám knedlík v krku…

 

… POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ 🙂

Nepřehlédněte

Deníček
Marketa

Nazaré

Španělsko
Marketa

Perla Valencie: Město umění a věd

Perla Valencie: Město umění a věd Valencie si musí každého získat na první pohled. Historické centrum města protkané malými uličkami i širokými bulváry, které jsou